Osvobozená Třebíč – JISKRA 9.5.1946

autentický opis článku v novinách rok po válce

    Doba německé okupace každého českého města, zachycená historikem, bude obsahovat mnoho napínavých a vzrušujících kapitol. Za jediný rok, který uplynul od osvobození, poznáváme, kolik zajímavých detailů se ztratilo z naší paměti, a že mnozí z nás už nevěří tomu co prožili. Věčně živá však zůstane vzpomínka na naše osvoboditele, na příchod chrabrých rudoarmejců, na jásající lid i slzy radosti.

    U příležitosti prvního výročí, pokusíme se alespoň ve stručném nástinu vylíčit průběh osvobození našeho města, české bašty jihozápadní Moravy, která dobu okupace zaplatila životy svých nejlepších synů, žalářováním desítek neohrožených, aby v konečné fázi zhroucení fašizmu svou rozvahou a snad i štěstím byla uchráněna hrůz a krveprolití, jimiž zaplatily své osvobození sesterské Velké Meziříčí a Třešť.

    Generální ofenzíva Rudé armády od Varšavy měla v zápětí důsledky i pro jihozápadní Moravu. Stovky německých rodin prchajících z Horního Slezska před postupující Rudou armádou, byly umísťovány po třebíčských školách, kavárnách, hotelích a soukromých bytech. Chování těchto lidí bez domova ukázalo jasně Třebíči, čím zůstal nacismus i v posledních chvílích, kdy všechny trumfy se ukázaly blufem a kdy ze všech nadějí zbyl v kufrech uprchlíků obrázek hrobaře – Adolfa Hitlera. Zůstali herrenvolkem i stím jediným kufrem, zůstali zabedněni až k šílenství, i když si uvědomovali, že po odchodu z Třebíče přijde „štace“, na níž nebude třeba ani kousek chleba pro jejich děti, které již nikdy nebudou volat : Wir danken unserem Führer!

    A v těchto dnech, kdy se fronta přibližuje k Třebíči a obyvatelstvo města se připravuje na válečné hrůzy, vystupuje v Třebíči na scénu do té doby nenápadná osobnost, esesák Bingel, správce třebíčských biografů, nacista tělem i duší, s chromou pravou rukou, ale s levou střílející na zavěšený padesátihaléř. Zasahuje v akci s uprchlíky a stává se velitelem volkssturmu. Rudá armáda se blíží, napětí vzrůstá. Obyvatelé města ukrývají své věci ve sklepích, zabedňují výklady a přáním každého je, aby zachránil alespoň holý život. Esesák Bingel opevňuje svoje velitelství – Felixův dům – pytli písku, dělá barikády ze sudů  a  beden  za  dveřmi vrat, když přichází den slavného pražského  povstání  –  5. květen 1945.

    Do té doby žije Třebíč vlastně jen v očekávání náletů a obyvatelstvo sleduje každý podezřelý hukot a kouř na obloze. Již měsíce a týdny předtím opouští většina Třebíčanů své domy, dělníci továrny a dílny, zazdívají se cenné věci a zásoby potravin. Ale 5. května jde všem více o Prahu než o Třebíč. Městem se šíří lavina pověstí a zpráv a všechny dodávají jen to, aby se Třebíč připojila k Praze. V tom nadšení bylo třeba, aby se Němcům nedal podnět k zákroku. Vypuštěné lihovary v těsném okolí Třebíče jen potvrzují pověsti o celých kádrech partizánů v okrese.

    Teprve 6. května přicházejí někteří členové podzemního hnutí na okrese a dávají instrukce pro případnou akci proti Třebíči i pro převrat. Ale to již všichni zuřiví nacisté, až na Bingela, odjeli z Třebíče s napěchovanými kufry. Vystřídali je polní četníci a oddíly SS. Podle došlých zpráv operovala v okolí Vícenic jedna pancéřová divize a u Hrotovic druhá.

    Český vládní komisař dr. Nykl opustil město právě včas, poněvadž 6. května jej přišli zatýkat němečtí četníci. Jeho zástupcem se stal četnický poručík Blahut a obecní tajemník dr. Dokládal. Tito vcházejí ve styk s vedoucím podzemního hnutí v Třebíči kpz. Kohlerem ( krycí jméno Čišník ). Je dán přísný rozkaz k udržení pořádku a nepodnikání žádných akcí, poněvadž v Třebíči je nedostatečný počet zbraní a munice. 6. května o půlnoci je velitel městské policie a okresní četnický velitel volán k německému plukovníkovi SS, který oznamuje, že ve Velkém Meziříčí došlo k incidentu. Jestliže v Třebíči nebude udržen pořádek, německý velitel použije všech prostředků a srovná město se zemí.

    7. května je nálada obyvatelstva již taková, že vedoucí města se rozhodl vyjednávat s vojenským velitelstvím o dovolení vyvěsit prapory. Velitel SS briskně odmítl, ale po delším rozhovoru dovolil vyvěsit pouze československé prapory. „Rudé nás dráždí jako býky“, řekl esesák doslova. Ale již v neděli 6. května zavlál v Třebíči první československý prapor na domě obchodníka s.Leopolda Vydry v Křížové ulici, jež po návratu z obchodní cesty autem přivezl zprávy tak optimistické, že jim dal důraz vyvěšením praporu.

    7. května k večeru bylo celé město ozdobeno státními prapory. Zatím vyhlášená bezpodmínečná kapitulace západním spojencům byla jen další vzpruhou v čekání brzkého konce.

    8. května vyjednává za podzemní hnutí por. Jedlička v doprovodu por. Blahuta s německým velitelstvím o převzetí města do civilní správy. Němci odmítají, ale delegace trvá na svém a po poradě se štábem je povoleno i toto. Vedení města se ujímá Revoluční národní výbor.

    Mezitím dochází z Jihlavy zpráva, že se k Třebíči blíží vlak s municí a třaskavinami, jimiž mají být vyhozeny všechny mosty za frontou. O tom je vyrozuměn hned velitel partizánské skupiny inž. Michal, který přijíždí do Třebíče odpoledne. Na nádvoří radnice se mu hlásí rota příslušníků podzemního hnutí v čele s kpt. Köhlerem a por. Dolejškem. Soudruh inž. Michal dává rozkazy a odjíždí zpět ke štábu partyzánské skupiny po silnicích, kde projíždějí celé desítky německých aut a obrněných vozů.

    K večeru zahajují již špice sovětských pancéřů dotyk s nepřítelem u Hrotovic a Jaroměřic. Esesák Bingel opouští město. Po otevření jeho bytu bylo zjištěno, že „hrdinný“ velitel volkssturmu nedojedl ani oběd, když se dověděl, že Rusové jsou již tak blízko a začal balit své věci tak překotně, že zanechal v bytě velmi cenný materiál. Navečer zmizel z města ve vší tichosti i celý německý štáb.

    Město dnes nespí. Třebíč je bez Němců, svobodná, ale ještě bez svobody. Ulice jsou téměř liduprázdné. Asi o půl deváté večer prochází ještě městem transport sovětských zajatců, vedených Němci. Ale je to již transport celkem veselý. Rusové s úsměvem přijímají chléb, maso a dokonce i vodku od třebíčských obyvatel a na otázku, kdy již přijde Rudá armáda , ukazují prstem za sebe a říkají : „Sičas pridut naši“ .

   S o u m r a k     z a h a l i l     m ě s t o . Obyvatelé jsou ve sklepích a i tam zaznívá vzdálené dunění. Jdou, jdou. Svoboda se blíží. Nejživějším domem ve městě je radnice. Tam jsou shromážděni vedoucí podzemního hnutí. Tam přicházejí se zprávami po celém okolí rozestavěné hlídky, tam se soustřeďují telefonické zprávy z celého kraje o postavení Němců a postupu Sovětské armády. Jednotlivé telefonické zprávy jsou zaznamenávány, přicházejí unavené hlídky, střídají se, je tu plno hluku a horečné činnost. Přichází telefonická zpráva, že RA je již v Moravských Budějovicích a zanedlouho oznamuje jaroměřická pošta, že RA je již v Jaroměřicích. Konečně! Jen 15 kilometrů a budou u nás a přinesou svobodu!

    Všichni se těší na příchod Rudé armády, ale na každém je poznat, že je nervózní. Ano. Vždyť právě nyní hlásí telefonicky mlynář Paleček, že směrem od Vladislavi k Třebíči přijíždí dlouhá kolona německých obrněných vozů. A tu již přibíhá spojka a oznamuje, že kolona německých obrněných vozidel zastavila na náměstí.

Němci stojí se svými vozy na náměstí, vytahují mapy, debatují, nedovedou se orientovat. Ani jeden civilista není na náměstí, kterého by se mohli optat, kde to vůbec jsou. Ani ukazatele směru nemohou použít, poněvadž všechny jsou odstraněny. Snad se poradili o tom, že pojedou na západ k Američanům – brzy po tom odjíždějí směrem k západu. Jaroměřice opět telefonují a oznamují, že hlavní proud RA táhne na Kojetice, nikoliv na Třebíč. Zklamání. Snad sem ani nepřijdou, snad obkličují Třebíč. Ale další telefonická zpráva oznamuje, že jedna tanková kolona RA vyráží směrem z Jaroměřic na Třebíč. Sláva! Rychlé rozkazy spojkám na střítežské silnici. Jsou připraveny, aby mohly ruské tanky doprovodit do města kolem Hospodářské školy, poněvadž příjezd pod mostem u nádraží je příliš nízký pro sovětské železné obry. Přicházejí další telefonické zprávy z Náměště, které oznamují, že Němci zaujali ochranné postavení a očekávají nápor RA směrem od Brna. Tyto německé oddíly se však dočkaly pouze zajetí.

    Je přesně před půlnocí, ticho, město je zahaleno hustou mlhou, když na náměstíčko u nádraží, u obchodu p. Arnošta Nového přijíždí motocyklista, zastavuje a volá : „Civilist, civilist!“ Záclony v zatemněných oknech se poodhrnují a lidé vykukují. Jít ven? Kdo ví, kdo to je? Vyjdeš a on bude střílet. Zastřelí tě. Teď, když se blíží osvobození. Kdosi se však k němu blíží. Je tma, svítí se svíčkou. Je to nějaká starší žena. Došla k motocyklistovi a tu ti pozorovatelé zaslechli tu krásnou řeč osvoboditelů, na něž jsme čekali dlouhých šest let. Motocyklista křičí : „Ty mama, gdě germánci?“ A máma Kratochvílová se chvěje radostí, ukazuje jen rukou na západ a říká : „Tam, pryč!“ . A tu již nikdo nevydrží, všichni ti za okny vybíhají ven, chytají Rusa za ruce, líbají ho, vítají. První sovětský voják v Třebíči! A za nedlouho je již slyšet dunění : „To naši…“ říká sovětský voják všem kolemstojícím. Konečně! A již je slyšet hromové provolání slávy našim osvoboditelům z celých Domků. Jedou! Jsou tu! Všechno utíká k Benzově továrně, kam dojíždějí první sovětské tanky, železné kolosy osvoboditelů. Kluci utíkají matkám z postelí, vidíš ospalé tváře, ale všechno utíká nahoru. Ano jsou tu. Zaprášení, unavení, jen jejich jiskrné oči vidíš, jak září. Ať žije Rudá armáda! Sláva našim osvoboditelům! Ulice před chvílí ještě prázdné se naplňují lidmi, z nichž každý chce dát našim miláčkům, na které jsme celých těch šest let čekali, alespoň něco. Ale oni jsou opatrní. Není ještě konec boje. Je nutno Němce dorazit. Nějaký starší muž bere důstojníka kolem krku, pláče a vypráví mu, jak se na tyhle miliónský kluky načekal. Důstojník mu mírně domlouvá : „Idi domoj, pápka, pridi závtr, závtra charašo pogavarim.“

    Zatím přichází zpráva, že jeden sovětský tank zastavil u Hospodářské školy. Poručík Dolejšek v doprovodu tlumočníka odchází k Hospodářské škole, aby vyhledal velitele a podal mu zprávu o postavení německých vojsk. Když však došli na Jordán, to již bylo slyšet dunění sovětských tanků pod nádražím. Skupina šla tedy k obchodní akademii, kde v husté mlze spatřila prvního sovětského vojáka, který šel s kopce od nádraží jako první do města.

    Tlumočník představil vojákovi por. Dolejška a ptal se ho na velitele kolony. Voják se zprvu zdráhal prozradit velitele kolony, ale když viděl, že se nejedná o žádnou léčku, oznámil, že velitel podplukovník odešel sám do města, aby prozkoumal situaci.

    A zatím již velitel tankové kolony, malý zavalitý podplukovník, v doprovodu vysokého nadporučíka, seděl na radnici v kruhu českých důstojníků, nabídli mu stopku koňaku – odmítl s poukazem na to, že prý jde na Němce a hlava musí být čistá. Vyndal krásnou vojenskou speciální mapu, na které měl červenou tužkou zakreslenou cestu své kolony – z Jaroměřic na Třebíč, Račerovice, Kamenici a dále. Řekl : „Potřebujeme od vás vědět jen jedno. Zde ve městě je někde most. Ten nám ukažte a ostatní si zeřídíme sami. Nesmíme se zdržovat! Máme příkaz s. Stalina, že ráno musíme být v Praze.“ Bylo tedy zřejmo, že dělají skvělý zátah německých oddílů v prostoru Třebíč, Náměšť n. Osl., Velké Meziříčí. Podplukovník odchází z radnice, když právě zvoní telefon a mlynář Paleček oznamuje, že do města přijíždí kolona německých obrněných aut.

   A otevřenými dveřmi strážnice je vidět první německá auta, jedoucí po náměstí. Podplukovník vytrhl svůj revolver a vypálil ránu. Na tento signál vypálil podplukovníkův tank, který mezitím dojel na radnici, ránu do přijíždějících Němců. Nastal zmatek. První německý automobil zůstal na místě stát, další se kvapem začal na náměstí otáčet a za hurónského křiku „Der Iwan ist da !“ ujížděli nazpět. První dva Němci jsou dva zajatci. Přivedli je na strážnici třesoucí se, bledé, blednoucí ještě více při pohledu na pěticípou hvězdu na podplukovníkově čepici. Podplukovník jim odebírá zbraně a dává je na památku jednomu z českých důstojníků. Prohlíží si velice pečlivě límec jejich vojenské blůzy, zda nikdo z nich neodpáral značky SS. Němci se jen tetelí strachem a na otázku, zda nevědí, že Německo kapitulovalo, odpovídají jen ustrašeně : „Ne, nikdo nám nic neřekl“ . Podplukovník vytahuje z kapsy německy tištěný leták o kapitulaci Německa a ptá se Němců, zdali ho nečetli. Němci nic nevědí, jen se třesou strachy. Podplukovník se s nimi nezdržuje a dává rozkaz, aby byli někde zavřeni. Z podplukovníkova tanku vylezli dva chlapci, jeden asi patnáctiletý, druhý sedmnáctiletý. To oni přivedli zajatce. Zatímco podplukovník odchází ukázat své tankové koloně most, zařizují se chlapci na radnici po svém. Zasedli si k nabídnutému salámu, zapili koňakem, vyprávějí a vyměňují si s kýmsi své revolvery. Patnáctiletý je veselý bystrý chlapec a říká, že se jmenuje Míša. Vypráví o svých válečných zážitcích jako starý mazák a nic mu nevadí, že má pušku přivázanu místo na řemeni na motouzu.

    Ale ještě není vyhráno. Třebíčská pošta oznamuje, že na náměstí zastavila kolona obrněných aut v čele s housenkovým motocyklem. Za chvíli z prvních aut vylezli Němci a radili  se. Snad nepřijdou na radnici. Vždyť sovětská kolona tanků již přejela a jsou tu pouze dva chlapci. Světla na radnici zhasínají, zamyká se. Jenom Míša si nechce dát říci. Již svléká jednoho civilistu z kabátu. Že prý si oblékne civilní kabát a podívá se co ti Němci dělají. Jeho sedmnáctiletý přítel má jiný nápad. Má automat, Míša pušku, tak proženou Němce. Nic nepomáhá varování. Potichu se otevírají dveře strážnice a dva ruští chlapci si lehají na chodník před radnici. A již spustil automat. Výstřely. Výkřiky bolesti. Hluk a za chvíli ticho. A tu již chlapci přivádějí dva zajaté Němce. Míšovi září oči. Směje se a říká : „Já jsem nemohl střílet! Nešla mi puška. On střílel, já to jen držel a Němci utíkali.“ Ale ještě větší radost měl Míša z kořisti. Na náměstí zůstal pásový motocykl. Ani se nemohl dočkat rána. Když pak přitáhly obrovské masy osvoboditelů, Míša se projížděl mezi vojskem na svém motocyklu jako generál. Jen bumažku na něj chtěl a že prý už pojede na něm domů, že je stejně konec války.

    Je brzy ráno 9. května. Ulice jsou plny lidí, vlají prapory, jsme svobodní, jsme volní. Třebíč žije a dýchá svobodou, jásá rudými barvami, pravými barvami svobody, červenou, bílou a modrobílou. Přijíždějí prvé jednotky od Náměště n. Osl., přijíždí naše východní armáda, přijíždí generál Svoboda po dlouhých, dlouhých letech do svého rodného kraje na Třebíčsko……..

    Kolik to bylo slz radosti, kolik to bylo výkřiků slávy, kolik to bylo objetí a hoštění těch hrdinů od Stalingradu, Rostova, Moskvy, Kijeva, Leningradu, Oděsy. Jak jsme na ně byli hrdi, jak jsme jim byli vděčni a věděli jsme, že nikdy nesmí padnout ani stín stébla mezi ně a nás…….

    Nemůžeme být nikdy dost vděčni za tyto dny, nikdo nemůže napsat historii dnů důkladně a obšírně, aby zůstala zachycena všem budoucím tak slavná, jak skutečně byla. A ti rudoarmejci nechtěli skutečně nic víc, než : „Nikagda nezabudte nas….“ Snad tušili, že přece jen přes všechny sliby mnozí zapomínat budou.